„Největší radost mám, když vidím, že lidé veřejný prostor opravdu používají.“
Architektka Hana Laššová dnes působí v týmu Trenčín 2026. Věnuje se projektům, které pracují s veřejným prostorem, komunitami a postupnou proměnou města. Místo navrhování jednoho objektu se dívá na město jako na celek. Zajímá ji, jak se v něm lidé pohybují, setkávají a jak mohou sami ovlivňovat místa, ve kterých žijí.
Projekt Město přetvořené pracuje s ulicemi, náměstími i sídlišti. Podle čeho vybíráte místa, kterým je potřeba věnovat pozornost?
Je to kombinace více pohledů. U některých lokalit už město mělo připravenou studii revitalizace a prostřednictvím dočasných zásahů můžeme některá řešení předem otestovat. Zároveň tak dokážeme pracovat s obyvateli ještě předtím, než přijde finální stavební řešení.
Některá místa vznikla jednoduše pozorováním města a hledáním lokalit, kde může mít i relativně malý zásah větší efekt. Důležitá je také spolupráce s lidmi, kteří tam žijí. Díky projektu Živá sousedství máme v jednotlivých lokalitách místní obyvatele, kteří přicházejí s vlastními podněty, a my jim je můžeme pomoci rozvíjet.
Co podle vás rozhoduje o tom, jestli místem jen projdeme, nebo se tam chceme zastavit a chvíli zůstat?
Velmi důležité je, aby bylo vidět, že se o místo někdo stará. Nemusí být nové, ale když člověk cítí, že je udržované a že k němu má někdo vztah, ovlivňuje to i způsob, jakým ho používají ostatní.
Zároveň je potřeba myslet na různé skupiny lidí. Senioři, rodiny s dětmi nebo mladí mají rozdílné potřeby, proto je podle mne důležité vytvářet prostory, které lidi spíše propojují a mohou také v různých časech nebo ročním období sloužit různým účelům. Takový multifunkční prostor pak má potenciál žít v průběhu celého dne.
Při navrhování veřejného prostoru se potkávají architekti, samospráva i místní obyvatelé. Jak sladit jejich často rozdílné pohledy a potřeby?
Myslím si, že velmi důležitá je práce s daty a participací, přizvat všechny k jednomu stolu. Samospráva by neměla být jen tím, kdo kontroluje splnění předpisů, ale měla by umět formulovat, co od rozvoje konkrétního území očekává.
Právě data o tom, jak místo funguje a co jeho obyvatelé potřebují, mohou být součástí zadání pro architekty nebo urbanisty. Města by tak mohla mít při formování svého prostředí výraznější hlas, který chrání práva obyvatel na kvalitní život ve městě.
Trenčín je letos Evropským hlavním městem kultury. Až rok 2026 skončí, podle čeho poznáte, že měl pro Trenčín opravdu smysl?
Více než konkrétní projekty bych ráda viděla po roku 2026 důkaz, že to několikaleté úsilí za to stálo, že to vše mělo dopad zejména na místní obyvatele a jejich sebevědomí či otevřenost k novým věcem. Důležité nebylo jen přinést evropský kulturní rozměr do malého města, ale také podpořit aktivní skupiny obyvatel v jejich činnosti, nebo rozvíjet sousedské vztahy napříč městem. Na tom se později dá stavět další část příběhu tohoto města.
Zároveň co se týče programu, tak po roce 2026 by měla pokračovat naše organizace dál a převezme část existujících aktivit. Je důležité, že město i Trenčínský samosprávný kraj mluví o zachování určité kontinuity.
Je právě kontinuita největší výzvou podobných projektů? Aby po skončení EHMK všechno jednoduše nevyšumělo?
Ano. Velmi důležité je, aby zůstal někdo, kdo dokáže lidi dál podporovat. V Trenčíně vznikl například Institut participace, který pracuje s obyvateli i mimo aktivity EHMK. Některé sousedské skupiny si mohou časem založit vlastní spolky a ucházet se o malé granty.
Zároveň by měl pokračovat Kreativní institut. Samozřejmě bude fungovat v menším rozsahu, ale je dobré vědět, že tu zůstane určitý garant dalšího rozvoje.
V jednom rozhovoru jste zmínila, že velkým potenciálem Slovenska je jeho příroda. Kde je podle vás hranice mezi rozvojem cestovního ruchu a tím, kdy už začínáme krajině spíš ubírat? Přeci jen i uprostřed hor dnes vznikají velké developerské projekty.
Je problém, když se rozvoj koncentruje jen do několika nejznámějších lokalit. Na Slovensku je řada méně známých přírodních oblastí, které by mohly návštěvníkům nabídnout jinou zkušenost a zároveň rozložit turistický tlak.
Důležité je podle mě přemýšlet i nad tím, jaký typ turismu podporujeme. Nemusí jít vždy o další wellnes hotel. Může to být zážitek založený na místní krajině, lidech a aktivitách, které jsou pro daný region charakteristické.
Když se podíváte na změny, které v Trenčíně vznikly v souvislosti s EHMK 2026, co Vám osobně dělá největší radost?
Když vidím, že lidé veřejný prostor opravdu používají. Někdy stačí vidět člověka sedět v parkletu nebo u sousedského stolu. Věci, které děláme, samozřejmě nejsou vždy dokonalé, ale právě proto je vnímáme i jako experiment. Vidíme, co funguje a co ne, a můžeme se z toho dál učit.
Pro mě je asi nejdůležitější právě to, že ta místa nezůstávají jen projekty na papíře, ale začínají žít vlastním životem.
